Maminko, možná jsem ti to nikdy neřekl(a) dost nahlas.
Možná jsem si myslel(a), že to víš.
A možná jsem to sám(a) pochopil(a) až teď, když jsem starší.
Ale dnes bych ti chtěl(a) říct jedno obyčejné, a přitom hluboké slovo: Děkuju.
Děkuju, že jsi byla pořád tam.
Když jsem padal(a), když jsem křičel(a), když jsem měl(a) pocit, že mě nikdo nechápe.
Ty jsi tam vždycky byla.
Někdy v pozadí, někdy s otevřenou náručí, někdy se slzami v očích – ale nikdy jsi mě nepřestala vnímat, milovat, čekat, objímat.
Děkuju za všechna rána, kdy jsi vstávala dřív než svět.
Připravila jsi mi snídani, hledala ztracenou ponožku, balila mi svačinu, zatímco jsi byla sama ještě ospalá. A já? Ani jsem to neviděl(a). Dnes to chápu. To bylo láskou. Tichou, každodenní, bez nároku na vděk.
Děkuju, že jsi mě učila, i když jsem neposlouchal(a).
Možná jsem odmlouval(a). Možná jsem měl(a) pocit, že vím všechno nejlíp. Ale dnes vím, že ta pravidla, co jsi nastavila, ty „zákazy“ a „povinnosti“, mě vlastně chránily. Učila jsi mě život – a dělala jsi to nejlépe, jak jsi mohla.
Děkuju, že jsi byla silná, i když jsi nemusela.
Vím, že ne všechno bylo lehké. Možná jsi někdy brečela, když jsem to neviděl(a). Možná jsi někdy neměla odpovědi. Ale nikdy jsi to nevzdala. Pro mě. Pro nás.
Děkuju, že jsi mě milovala – bez podmínek.
Bez nároku na dokonalost. Bez požadavku na vděk. Prostě jen tak. Protože jsi máma. A protože já jsem tvé dítě.
Dnes už to vidím jinak.
Možná už nejsem malý(á). Možná máme za sebou i těžší chvíle. Ale jedno se nezměnilo – pořád tě potřebuju. A pořád tě obdivuju. A dnes už to konečně umím říct:
Děkuju, mami. Za všechno. Navždy.
