Možná ti to neříkám často.
Možná ne tak jasně, jak bys si zasloužila.
Ale někde hluboko ve mně je to pořád. A dnes to chci říct nahlas:
Děkuju. Za všechno.
Děkuju ti za to, že jsi mě nesla, ještě než jsem se narodil(a).
Za každou minutu, kdy jsi byla unavená, nevyspalá, a přesto jsi myslela hlavně na mě.
Za to, že ses bála – a šla dál.
Za to, že jsi mi dala život. A pak sis ho přetvořila tak, abych v něm měl(a) místo.
Děkuju ti za všechny malé věci, které nikdo jiný neviděl.
Za každou připravenou svačinu. Za umyté vlasy, i když jsem protestoval(a).
Za to, že jsi vždycky věděla, kde je moje oblíbené tričko.
Za pohádky, i když jsi sotva držela oči otevřené.
Za to, že jsi mě naučila říkat „prosím“ a „děkuju“ – tím, že jsi je sama žila.
Děkuju ti za tvou trpělivost, i když jsem ti ji zkoušel(a).
Za to, že jsi zvládla moje tiché vzdory, hlučné hádky, tiché slzy.
Za to, že jsi se mnou mluvila, když jsem mlčel(a).
Za to, že jsi mě držela, i když jsem říkal(a), že tě nechci.
A že jsi mě pustila, když jsem chtěl(a) jít – i když to bolelo.
Děkuju, že jsi věřila ve mně, i když já sám(a) ne.
Tvá víra mě nesla dál. Tvé „to zvládneš“ mě zvedlo ze dna.
Tvé tiché „jsem tu“ pro mě znamenalo víc než tisíc rad.
A hlavně: děkuju ti za lásku.
Za lásku, která nezávisela na známkách, chování, úspěchu.
Za lásku, která byla přítomná i v tichu.
Za lásku, která mě naučila milovat sebe i svět.
Maminko, vím, že jsi taky člověk.
Ne jen máma. Ale žena.
Se svými sny, bolestmi, potřebami.
Vím, že jsi ne vždy měla odpovědi.
A přesto jsi mi dávala všechno, co jsi mohla – často víc, než jsi sama měla.
Ať jsem kdekoliv, ať jsem jakkoliv starý(á) – vždycky budu tvoje dítě.
Tvoje pohlazení zůstává na mé kůži.
Tvoje slova v mé paměti.
Tvoje láska v mém srdci.
A dnes to chci říct znovu a naplno:
Děkuju ti, maminko. Miluju tě.
