Den 1 – Porod: Cože, to už?
Všechno šlo strašně rychle. V jednu chvíli jsem držel tašku u dveří, v druhé už jsem držel za ruku křičící (a statečnou!) ženu na porodním sále. A pak to přišlo. Zvuk, co jsem nikdy předtím neslyšel – první křik našeho dítěte.
Srdce mi spadlo do žaludku. A pak zase vyskočilo až do krku. To je ono. Jsem táta.
(V duchu jsem si přísahal, že se přestanu cpát chipsy z gauče. Vydrželo mi to 3 dny.)
Den 2 – Jsem zamilovaný. A vyděšený.
Miminko je tak malé. Křehké. Vypadá jako zabalená houska s očima. Když spí, koukám na něj. Když pláče, panikařím. A přebalování? No… vyměnil jsem olej u auta, přežil paintball a zvládl stavebnici IKEA, ale tohle je vyšší liga.
Zvlášť když… jak to říct slušně… to bylo přes všechno.
Den 3 – Nový svět, nový řád (který nechápu)
Zjistil jsem, že „spánek“ už neznamená 7 hodin v kuse, ale 23 minut v polosedě s dítětem na hrudi. Manželka je vyčerpaná, ale neuvěřitelně silná. Obdivuju ji. A tajně hledám na Googlu „Jak správně držet dítě, aby nespadlo a nepřestalo mě milovat“.
Den 4 – Miminko má hiccupy. Já skoro infarkt.
Miminko mělo škytavku. Hledal jsem, jestli je to normální. Internet mi tvrdil, že ano, ale radši jsem zkontroloval dýchání třikrát. Manželka mě uklidnila. Dítě škytlo. Já škytl taky. Nervy.
Den 5 – Přebalil jsem. Bez nehody. Jsem král.
Dneska jsem zvládl přebalit miminko bez čurání, pokakání nebo hysterického pláče. Od nikoho jsem za to nedostal medaili, tak jsem si aspoň dal čokoládu.
Den 6 – Vzdal jsem to. A vyhrál.
Přestal jsem se snažit být dokonalý. Neumím všechno. Ale umím být tady. Umím hladit, chovat, rozesmát. Umím být oporou. A i když nezvládám uvázat šátek ani rozeznat všechny pláče, jsem táta. A to stačí.
Den 7 – Máme za sebou první týden. A zvládli jsme to.
Jsme unavení. Rozcuchaní. Trochu smradlaví. Ale šťastní. V posteli je nás víc. A v srdci taky.
Poznámka na závěr:
Nikdo vás na to nepřipraví. A právě proto je to to největší dobrodružství. Každý den s miminkem je výzva – ale i odměna. A být u toho od začátku? To je ten největší dar.
